1. června 2002 Česko je země hodně na severu. Dva měsíce léta a zbytek už chodíme navlečeni. Tady život nezačal. Ve Španělsku mají zase dva měsíce navlečenosti a zbytek je naše léto. Ale tam život také nezačal, i když je mu tam o poznání lépe. Náš lidský život vznikl někde v bubácké Africe na nesnesitelném […]
1. června 2002
Česko je země hodně na severu. Dva měsíce léta a zbytek už chodíme navlečeni. Tady život nezačal. Ve Španělsku mají zase dva měsíce navlečenosti a zbytek je naše léto. Ale tam život také nezačal, i když je mu tam o poznání lépe.
Náš lidský život vznikl někde v bubácké Africe na nesnesitelném rovníku. Proč se Klaus nevrací ve svém vlastenectví do Afriky, ale jen k Benešovým dekretům, je otázka volební. Jde mu o hlasy, které z něj udělají zase mocného bafuňáře. Před českým publikem se sice vytahuje, jak by celou Evropu opravil, ale navrhnout Německu mírovou smlouvu se bojí. Bojí se být první, bojí se vyjít VSTŘÍC NOVÉMU OSUDU.
S Německem nemá mírovou smlouvu nikdo. Vítězové si troufli jen na podepsání kapitulace. Báli se Německa tak strašně, že mu nechtěli znovu přiznat jakoukoliv suverenitu. Tak zavedli stav jakési pozitivní demokratické okupace, která zvětraně, stejně jako ty nablblé Benešovy dekrety, platí dodnes.
A Benešovy dekrety jsou jen nikdy neopravitelným důsledkem nikdy neopravitelné války v chodu nikdy neopravitelných dějin. Nemají smysl, logiku ani spravedlnost, stejně jako ta válka i dějiny. Balbínově poetické straně, za kterou kandiduji, tímto oznamuji, že jako její nezávislý kandidát budu v zahraniční politice v první řadě prosazovat uzavření mírové smlouvy s Německem. Bez ní se té dekretové vši v našem kožichu nikdy nezbavíme. A Němci nám za to budou nekonečně vděčni, protože budeme první, kdo z jejich poraženého státu udělá zase stát suverénní.
“Ty seš ale blbej,” rozchechtala se moje žena Kateřina, když dočetla až sem. Seznámili jsme se v emigraci v jednom katolickém bavorském klášteře. Později jsem se odstěhoval za ní z Holandska do Německa, protože jsme se rozhodli, že nám tam bude mezi lidmi lépe.
“A po takovém projevu chceš, aby tě ještě někdo v Česku volil?” pokračovala pobaveně.
“Já toho o Češích vím stejně, jako oni samotní. Tedy nic. Mně jde o tvůj hlas. Jde přece vždycky o hlas někoho, na koho si můžeš sáhnout, ne?”
“Ty bys rád šmíroval, co se stane za plentou?”
Jelikož své volební projevy píšu vždycky na chalupě, tak jsem vstal a šel na dvůr do sklepa pro další pivo. Politice bych asi už rozumněl, ale jak to maj ty ženský, na to jsem krátkej.
Jaroslav Hutka – kandidát do PSP ČR za Balbínovu poetickou stranu.