9. května 2002 Onehdá mě Geniální Guvernér Balbínovy poetické strany zastavil u nás na Vinohradech. Ani buřinku před svým kandidátem nesmekl, jen chraptivých teatrálním hlasem řekl pobaveně: “Víš, že se v těch svých volebních projevech mýlíš?” “To máš od mý ženy nebo úplně ze svý hlavy?” nadurdil jsem se. “Teď studuju volební zákony. Pokud náš […]
9. května 2002
Onehdá mě Geniální Guvernér Balbínovy poetické strany zastavil u nás na Vinohradech. Ani buřinku před svým kandidátem nesmekl, jen chraptivých teatrálním hlasem řekl pobaveně: “Víš, že se v těch svých volebních projevech mýlíš?”
“To máš od mý ženy nebo úplně ze svý hlavy?” nadurdil jsem se.
“Teď studuju volební zákony. Pokud náš hlas propadne do koše, o čemž pochybuji, neb jsme předurčeni utrpět volební vítězství, tak už s ním nepůjde ta stokoruna, kterou z něj parlamentní strany jinak vydojí,” zadeklamoval, že se okolojdoucí ohlédli.
“Jaká stokoruna?” zeptal jsem se nedůvěřivě tohoto permanentního fabulátora.
“Když volíš a trefíš se, tak partaj za tvůj hlas vyhraje na eráru stokorunu,” poučil mě.
“A to jsou volby, nebo loterie?”
“Když se trefíš, tak je to loterie, když hlas propadne do koše, tak mávnutím kouzelného proutku stokorunka zmizí, i když chamtivá ručička poslanců by po ní ráda sáhla. Proto straší lidi, aby nehlasovali pro malé strany. Jde jim o tu stokorunku.”
“Takže když já vyfiltruju deset tisíc hlasů, tak se ušetří milion!” řekl jsem okouzleně. “Žes mi to, ty krávo, neřekl hned, cos mě uhnal.”
“Teď už mi říkej jenom vole, neboť jdeme do voleb.”
“A z hlasů emigrantů budem filtrovat stodolarovky,” zasnil jsem se.
“Nebudem, protože ti smí hlasovat jen na jihomoravských vinicích a tam my nekandidujeme.”
“Tak to jste tedy pěkní mamlasové. Austrálie by mě volila.”
“Jenže to oznámili, až už byly karty rozdané a už se nedalo nic dělat. Právě podáváme ústavní stížnost. Ale neboj. V Ostravě už organizují autobusy pro ty, kteří si vyzvednou na svých okrscích volební legitimace a pojednou nás volit do Prahy. Už si začínej zvykat na imunitu. Já tě, Jaroušku, do parlamentu dostanu i bez kravaty. A děti budou mít doma poslance.”
“Posrance, jak říká hulvát Zeman”.
“Číňani zase říkají el místo er.”
“Já vím, v bufáči na Korunní mi jedna říkala, že jsem se nalodil ve znamení plase.”
“Však já taky, když ti radím, tak tě jenom ladím. Jako politický instrument budeš v mých rukou znít přímo mistrovsky. A teď jdeme na parlamentního panáka. Odpoledne čepujem v Balbínce za ceny parlamentní kantýny. Pojď si zvykat. A tý svý Číňance řekni, ať trénuje výslovnost na slově parlament.”
Tenhle projev jsem před svou ženou zatajil. Když jsem při nočním návratu ze strategické volební schůze v předsíni upad, v kuchyni převrátil židli a Eliščinýmu medvídkovi v naší posteli rozhodně vysvětloval, že má vstát a odejít, že se do postele oba nevejdeme, asi bych si u ní volební šance nevylepšil. Jen ze spaní mírumilovně řekla, “Mlč už konečně a spi.” Celou noc jsem pak měl divoké sny, jak mě honí policie opilého v autě, a pokaždé když mě dohnali, tak jsem na ně vyplázl jazyk a řekl: “Imunita, vy čuláci, plávě jsem byl zvoren do palramentu.”
Jaroslav Hutka – kandidát do PSP ČR za Balbínovu poetickou stranu.