JAROSLAV HUTKA – volební prohlášení č. 7

10. května 2002
Chtít se stát revizorem, policajtem nebo politikem, na to je třeba zvláštní nátury. Většinou stačí láska k hrubosti, nadutosti a schopnost se v pravý čas zachovat zbaběle. Ale jsou rytířské výjimky, tedy u revizorů a policajtů určitě. U českých politiků jsem na ně ještě nenarazil. Který není nadutý, je zbabělý, a který není zbabělý, je zase hulvátem. Nebát se a nekrást je zapomenuté heslo z českého politického pravěku, a i tak je otázka, proč muselo vůbec vzniknout. Ale jeden to řekl a dnes by ho vlastenci ukamenovali, protože se zastal židů a prohlásil Rukopisy za padělek.
Přemýšlím, co to bylo tehdy za odvahu a co z toho měl? Měl z toho ostudu a šlo mu zcela snadno o život. Chlapík, na kterého když padl Hitlerův stín, řekl, že by se bránil i cihlou, kterou by musel vyrvat ze zdi. Slova důstojného starce antického formátu. Jak to, že po něm zbyl zrovna Beneš, je nejspíš otázka nevyhnutelnosti vylučování. Ale proč po tomto Masarykově hovně musíme uklouznout i dnes, mi není jasné. Nejspíš někdo věděl, proč ho tahá v národním zájmu zase z žumpy. Já jsem pro to se o tom už nebavit a zase zatáhnout za splachovadlo. Dnes je potřeba se zastat Cikánů. Jejich vždy špatná situace se za posledních dvanáct let ještě zhoršila. Já vím, jsou přičmoudlí. Vydali se za námi z Indie teprve nedávno. Možná se jim po nás stýskalo. My jsme odešli daleko dřív a cestou přes Ural jsme stačili vyšisovat. Oni ještě nezapomněli, co je to sluníčko.
“To je hezký s tím sluníčkem,” řekla moje žena, když dočetla až sem. “A víš, že se Eliška dneska naučila jezdit na kole?” odbočila. Tak jsme se šli z chalupy podívat, jak drandí dole po vesnici a všechno kvetlo a po večeři jsem šel do hospody a na volby jsem si zase vzpomněl, až když jsem v noci našel tenhle text na stole.
Jaroslav Hutka – kandidát do PSP ČR za Balbínovu poetickou stranu.